Deset let vedu Jihočeskou filharmonii. Přišel jsem tehdy do prostředí, které jsem předtím znal jen zvenčí. A chvíli tak samozřejmě trvalo, než jsem se zorientoval, seznámil se spolupracovníky, přijal nové na nejbližší pozice a vstoupil lehce do specifického muzikantského světa. Dnes můžu říct, že to bylo moc fajn a postupně jsme se dopracovali až do dnešního stavu. Kdy v rámci možností fungujeme velmi dobře, kdy máme důvěru a podporu zřizovatele - Jihočeského kraje i samozřejmě těch podstatných, diváků. Je to nádherná, tvůrčí práce, je to prostě velká radost.
Drobným rubem té spolupráce bylo vytvoření jisté řekněme hradby proti těm, kdo se snažili na naše konání přistát a využít. Ulomit si kousek pro sebe, ačkoliv nic nepřináší, jen by rádi odnesli. A tak dodnes musím občas odrážet nesmyslné útoky těch, kteří se s tím odstřižením nevyrovnali. Musím říct, že s podobnými typy jsem se předtím nikde nesetkal. Holt každá práce přináší kontakt se skvělými lidmi i s těmi z opačného konce. Naštěstí, těch druhých je mnohořádově míň. Jednotky. Jednotlivci.
Hudebníci jsou lidé, kteří se na své budoucí povolání musejí připravovat už od dětství. Navíc, musejí mít talent. A pak dostudují a začnou přinášet skvělou muziku, která je neobyčejná, výsostná a nebojím se říct, prostě nejlepší. Tihle lidé si zaslouží podporu i pokoru. Buďme rádi, že v této zemi prakticky každé krajské město má svůj orchestr. Buďme rádi, že taková špičková kultura je tak dosažitelná, je za rohem. V době, kdy se na nás valí ze všech stran paskvilní muzika z rádií, z televizí. Tito lidé, tyto orchestry jsou tu, aby udrželi tradici, povědomí a přinášeli bez nadsázky radost. Mějme ji spolu s nimi.
Bylo to a je prostě, opakuji na závěr, práce snů. Jsem šťasten, že se jí můžu přes dekádu věnovat.
OS
